Přijímací zkoušky, organizace výcviku a studium na VA Hranice

 

    K celkovému obrazu o výuce na VA Hranice v období 1945-50 jistě nerozlučně patří předmět – „Výcvik koňmo“. I když z dnešního pohledu, ale snad i tenkrát z pohledu čistě vojenského, když těsně  po válce v republice byl přímo vybitý fond zálohy koní a vývoj armád, hlavně západních, směroval k její plné motorizaci, bylo neúčelné tento výcvik provádět. Uvědomme si, že učitelé a profesoři na VA byli z větší části důstojníci vychovaní 1. republikou, nebo 2. světovou válkou, kde ještě kůň něco znamenal, hlavně na sovětské straně.

    V některých mých příspěvcích na „hipovýcvik“ vzpomínám (Palebná služba pod.). Je dobré si připomenout a vzpomenout na učitele typu škpt. Adámek, plk. Havel, kpt. Hník nebo rtm. Novosad. Ten poslední proto, že jsem nepoznal tak srdcem oddaného učitele pro tento předmět, jakým byl on. Kromě toho učil ještě související předmět „Postroje“, který nám bral hodně času k zvládnutí.

    S výcvikem „hipo“ jsem se seznámil hned první den příchodu na VA. Spolu s kamarádem z Bratislavy jsme totiž do Hraníc dorazili o den dříve, teď již nevím proč. Na pokoji, kam nás zatím uložili, byli dva akademici 1. ročníku, kteří dělali opravnou zkoušku. Samozřejmě nás začali poučovat, jak se v akademii máme chovat. Šlo hlavně o jízdu koňmo. Zapamatoval jsem si hlavně tyto poučky. Je třeba věnovat plnou pozornost čistotě rajtek. Pod rajtkami mít vždy čisté dlouhé spodky, v létě tenké v zimě tzv. jégrovky. Protože rajtky i celá uniforma je z hrubé látky, vojáky nazvané kopřivky, je nutné pořádně denně vyčistit tzv. vatičku ze všech švů. Po jízdě, pokud to jde, nebo ihned potom, vrazit na umývárnu pod kohoutek studené vody (jiná nebyla) a  proudem omývat zadek. Drastické, ale účinné. To všechno jsem si pak ověřil v praxi a rada byla správná. Mnozí, pokud tak nečinili, se dočkali vředů na slabinách. Jediná léčba na ošetřovně v tomto případě bylo prohlášení akademického lékaře: „Co se na koni udělá, to se na koni napraví. Lapiduchu natřete mu to jod glycerínem“. To byl, kromě aspirinů, také všelék na bolesti v krku nebo angínu.

    Naši četu D-11 učil tento předmět rtm. Novosad. Výuka začala v kryté jízdárně. Po převzetí koně od mužstva pomocné „hipobaterie“ rázným „Převzít koně a koně pochválit!“ . Na tento povel jsme převzali uzdu koně, udělali vpravo v bok a 3 x koně v oblasti pod krkem na plece potleskali a udělali vlevo v bok. Pak přišel povel „NASEDNOUT!“. Upozorňuji, že v prvním ročníku až do odchodu na vánoční prázdniny, nám přiváděli koně D, tedy koně tažné, kteří tahali děla. Kromě toho koně měli sedla těžké a to typu N (německého původu) nebo S (původu sovětského). A aby toho nebylo dost, po nasednutí, museli jsme si třmeny zkrátit a jezdit bez nich. To proto, abychom se naučili jezdit tak, že jsme koně ovládali prakticky stiskem nohy v slabinách a v lýtkách. Po vánocích (byla to lahoda) jsme se dočkali koní jezdeckých, jezdeckého (lehkého) sedla a nohy spočinuly konečně v třmenech.

    Popis jízdy, vpřed v chodu, pak v krátkém klusu (což bylo za těchto podmínek to nejhorší), v cvalu. Již jízda v kroku, na povel „Na levou stranu krokem vchod!“ , mohl být osudný, protože nějaký kůň kopl do lambríny (což bylo dřevěné ohrazení boků jízdárny), další se mohl leknout a tak se část koňů splašila. A tak se část jezdců ocitla na zemi. Průpovídky, „Sedíš na tom jak osa na bonbonu“, „Slez s koně, poklekni a popros koníka, aby tě neshodil“, „Polib matičku zem“, „Vysedej, jako když mrdáš“ a ještě horší. Patří to k folkloru jízdy.

    Na jízdárně se podřízeným tyká. Vedoucí má pořádně dlouhý bič, který  sem tam zasáhne i akademika. Je slyšet občas povel „Sebrat!“ . To akademik, který je uznaný lékařem za neschopna výcviku, má zvláštní kbelík s rouškou v levé ruce a v pravé koště a tím sebere to, co kůň zrovna vyvrhl. Na tyto průpovídky hlavně plk. Havla i rtm. Novosada jsme se chodili dívat i v odpoledních hodinách, kdy jízdárnu okupoval jezdecký spolek, skládající se hlavně z manželek oficírů. Jinak jsme tyto ostré muže, koňáky, měli všichni rádi i pro jejich mužnou, ale spravedlivou povahu.

    Jízdu koňmo jsme měli každý den 1 vyučovací hodinu, kromě některých jiných předmětů, jako byla palebná služba atd. Kromě toho byla 1x za 14 dní i jízda vozmo a to dvoj, ale i čtyřspřeží.

    Jen malá vzpomínka na předmět „Postroje“. Ten se učil ve zvláštní místnosti. Přiblížím zkoušky. Například byl do řemínku rozebraný šestispřežný postroj vzor N nebo S a vojenský akademik jej musel popsat a složit (někdy se na něm vystřídalo více akademiků). Prostě plno propínek, upínek, podbřišníků, náčelníků, přezek apod. U posledního jsem se dostal s rotmistrem do křížku, kdy mi nechtěl věřit, že "přezka" se jmenuje slovensky "pracka". Dodnes nevím, zda je to správně.

    Asi jednou za 3 měsíce mně potkala služba stájníka nebo dozorčího stáje. Služba trvala 12 hodin a stájník musel koně (asi 5) nakrmit, vyčistit stáj a podestlat. Proto není nepravda, že v noci, když kobyla močila, jsem podržel kbelík, aby se tzv. dovymočila. Ušetřil jsem si práci na odklízení slámy a podestlání novou. Myslím, že tento výcvik, i když se mi jen jednou v životě hodil, ale hlavně lidé okolo koní, jsou jaksi světlou vzpomínkou na poválečnou VA Hranice.

 

 Vojenský akademik Mikuláš Berka