Příběhy a příspěvky od návštěvníků stránek
1. srpna 1948 jsem byl vyřazen jako poručík dělostřelectva. Před tím nám oznámili, že si můžeme určit 3 posádky a do jedné z nich dostaneme povolovací rozkaz. Čekal jsem skoro celé prázdniny (měsíc). Samozřejmě, jako Slovák a obyvatel Bratislavy, byly to podsádky v okolí. Topolčany, Senice a Trnava. Překvapení? Ne. Klasika tehdejší kádrové politiky. Byla to posádka Slaný. Ještě že jsem to na mapě našel. Můj nejlepší kamarád, Brňák, to dostal do Košic. Nebudu líčit, jak jsem se měl, jako Slovák, ve Slaném. Potenciální děvčata brala rozum za protektorátu, nebyla televize, rozhlas se poslouchal jen česky. Nebylo tedy divu, že jsem tam byl jako „tuzexový“ cizinec.
V říjnu jsem byl odvelen k Měřickému oddílu do Vyškova. Ve vlaku jsem našel dva poručíky z VA, kteří měli stejný úděl. Jak jsme zjistili, šlo o zástup tří velitelů baterií, které povolali do speciálních kurzů a my se měli rozhodnout, zda budeme, po jejich příchodu, chtít do podobných kurzů a zůstaneme u těchto dělostřeleckých speciálních oddílů. Nakonec jsme se všichni vrátili ke klasickému polnímu dělostřelectvu. Pro informaci čtu přímo z vojenské knížky. Velitel zvukoměrné baterie, tělovýchovný důstojník, velitel spojovací a fotogrammetrické čety. Dost funkcí na jednoho poručíka.
No prostě nevím jak, ale koncem října mně oznámil velitel oddílu, že velitel III. oblasti z Brna, půjde k 28. říjnu jménem ministra národní obrany odevzdat praporec dělostřeleckému pluku do Opavy. Protože jeho pobočník je nemocen, budu jej při tom zastupovat. Připravil jsem se tedy na to a využil toho, že jsem od svého otce dostal nový kožený kabát (dostal poukaz od svazu partyzánů). Vzal jsem si ho sebou, ale před tím, na radu odborníků hlavně jednoho majora ze západní Čs. armády, dal si u kožešníka zhotovit kožené nárameníky a tam hrdě umístit své dvě poručické „šterny“ (z němčiny hvězdička = stern).
Prostě den před oslavou zastavil u oddílu „Heg“ (Tatra 8), velitel oddílu mně představil armádnímu generálu Zdeňkovi Novákovi a jeho náčelníkovi štábu plk. Budínovi, sedl jsem k řidiči a jeli jsme. V autě jsem musel říct krátce své curriculum vitae, doplňkový dotaz směřoval k mému novému „kožáku“. Takový, avšak hodně ošoupaný, mněl i generál. Za hodinku jsme byli na kasárenském dvoře v Opavě. Zde musím odbočit, pro čtenáře v tomto století. Tenkrát, vzhledem k šetření elektřiny, bylo večer vypnuté osvětlení na ulicích, v tomto případě i na kasárenském dvoře. Po hlášení se dozorčího pluku a vzdaní cti stráže (tento zvyk byl v starém řádu vnitřní služby, kdy stráž na povel „DO STRÁŽE“ vzdávala čest veliteli organické roty, nebo baterie a veliteli útvaru).
První mojí povinnosti, jak jsem pochopil, když automobil zastavil, bylo vyskočit z auta, otevřít a podržet dveře generálovi při vystoupení. To první mně vyšlo. Dveře jsem však již neotevřel. Velitel pluku, již pořadovým krokem přistoupil ke mně. Asi si myslel, že kdo jediný má „kožák“, může být jen generál. Prostě velitel oblasti spolu s náčelníkem se pořádně zasmáli, protože v této situaci mně nenapadlo nic jiného, než hlášení přijmout i s vojenským hlasitým „ d ě k u j i“ . Moje entrée v nové funkci dopadlo dobře.
Pak už šlo všechno jako na drátkách. S náčelníkem štábu pluku jsem probral instrukce o programu, ubytování a stravování vysokých šarží, mně i řidiče. Při slavnostní večeři dával, jako bonus, pán generál epizodu z hlášení se velitele pluku poručíkovi. Absolvovali jsme odevzdávání praporce, večer slavnostní operu Braniboři v Čechách atd.
Tato událost mně tenkrát utvrdila v tom, že různé úkoly, které mně v mém vojenském životě potkají, budu řešit jaksi bez větší námahy a (abych se přiznal z dnešního pohledu na život) i s jakousi noblesou.
por.děl. Mikuláš BERKA