C.K. Rakousko-Uhersko
Především vyšší reálka a jízdní kadetka se staly již záhy po svém vzniku elitními vojenskými zařízeními: "...zde se dostávalo vzdělání synům z nejlepších rodin v zemi, kteří z internátu odcházeli na vysoké školy, nebo nastupovali vojenskou či státní službu ve všech těchto případech, stejně jako ve styku s kruhy dobré společnosti, bylo zvláštním doporučením, že vyrostli v internátě v H.", píše Robert Musil. Studovali zde a bydleli v internátu i příslušníci vysoké šlechty, včetně hrabat. Pouze studenti z řad habsburské rodiny byli připravováni externě a v Hranicích na vyšší reálné škole vykonávali jen postupové a závěrečné zkoušky. Takto zde v roce 1913 složili maturitu synovci arcivévody Bedřicha, vrchního velitele rakousko-uherské armády, velkoknížata Lev Karel a Vilém František Josef. Skutečně světoznámými se staly hranické vojenské školy díky autobiografické prvotině Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse. Rakouský spisovatel studoval na zdejší vojenské reálce v létech 1894-1897. V expresionistické novele popsal myšlenkový svět, šikanu i skrytou homosexualitu studentů z bohatých rodin z různých koutů říše, vychovávaných v ústraní vojenského internátu. S hranickými reáliemi se zde setkáváme jen poskrovnu a také kromě partií učeben, parku a především půdy, není v novele o vojenských školách výraznější zmínka. Dlužno dodat, že Musilovy vzpomínky na tři léta strávená v internátě v městečku "daleko od velkých měst říše..." nebyly právě lichotivé.
Negativní zkušenost s rakouským vojenstvím si nesl životem i další hranický chovanec, básník Rainer Maria Rilke, který strávil na vojenské reálce školní rok 1890 - 1891, než byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Zmínku o zdejších vojenských školách najdeme i v nejznámějším románu dalšího německy píšícího spisovatele Josepha Rotha Radeckého pochod. Hranické vojenské ústavy navštěvovali například průkopník astronautiky Herman Potočnik, rakouský prezident Theodor Körner a mnoho dalších, nejen vojenských, osobností.
Reforma c.k. armády
Revoluční události v létech 1848-1849 si v habsburské monarchii vynutily věnovat zvýšenou pozornost výchově budoucích vojenských profesionálů. Dosud byl velitelský sbor budován přežilým polofeudálním systémem prebend a privilegií. Reforma měla vytvořit pružný systém vzdělávání budoucích vojáků z povolání, který by umožnil vhodné uplatnění také chlapcům z rodin vojáků nižších hodností, sirotkům válečných veteránů a synům válečných invalidů. Internátní forma výuky měla chlapce ochránit před neustálými změnami služebních působišť jejich otců a formou kolektivní výchovy připravit na život vojenského profesionála.
Začátkem 50. let 19. století se zvažovala výstavba vyššího výchovného ústavu pro chlapce ve věku 11 až 15 let v Brně a nižšího pro 7 až 10 lete chlapce v některém z menších měst s dobrou železniční a silniční dostupností. Vybíralo se mezi Přerovem, Kroměříží a Hranicemi. Po složitých jednáních bylo Brno pro neúnosné finanční požadavky z výběru vypuštěno a do Hranic byl 19. března 1853 umístěn vševojskový vyšší výchovný ústav a výchovný ústav jezdectva. Nižší výchovný ústav měl být postaven v Přerově.
Původní plány zřízení komplexního vojenského výchovného centra v Hranicích byly již v době výstavby mohutných budov obou ústavů změněny v důsledku přepracování rakouské vojenské doktríny. Mezinárodně-politické postavení Rakouska se prudce zhoršilo. Jedinou přijatelnou obranou před očekávanou agresí se zdála být výstavba mohutných pevnostních základen, které by znemožnily útok na Vídeň přes terénně přístupné oblasti. Na Moravě se opevněným centrem měla stát Olomouc s jejím okolím. Všechny útvary a jednotky olomoucké posádky, které přímo nesloužily obranným cílům, byly z města postupně odstěhovány. V roce 1858 byla z Olomouce do Hranic přesunuta Dělostřelecká akademie. To samozřejmě vyžadovalo výstavbu dalších objektů a zařízení, nutných k výuce i praktickému výcviku budoucích důstojníků dělostřelectva.
Další osud rozsáhlého hranického objektu předurčila prusko-rakouská válka v létě roku 1866. Po katastrofické porážce rakouské armády v létě roku 1866 poblíž Hradce Králové pruskou armádou se z dřívějšího protivníka stal vynuceně nejbližší spojenec. Sjednocovaly se vojenské plány obou mocností a rovněž koncepce vojenského školství. Dělostřelecké akademie se v roce 1869 odstěhovala do Vídně. V uprázdněném objektu sídlila Vojenská technická škola, aby se v polovině 70. let stala sídlem dvou prestižních vojenských středních škol. Od roku 1875 v objektu působila Vyšší vojenské reálné gymnázium a od roku 1878 také jízdní kadetní škola.
Vojenské školství v habsburské monarchii bylo rozděleno na střední, vyšší a vysoké. V létech 1867-1874 byly jediným druhem středních vojenských škol kadetky. Dosud existující dva druhy kadetů, všemožně zvýhodňování tak zvaní kadeti císařští z rodin šlechticů a bohatých bankéřů, byrokratů a podnikatelů a kadeti plukovní, délesloužící, kteří výtečným výkonem služby dosáhli hodnost šikovatele (četaře), byli v roce 1867 sjednoceni. Do kadetních škol přijímali zájemce starší 15 let, kteří úspěšně absolvovali nejméně 4 roky gymnázia. Kadetní škola byla čtyřletá a slučovala výuku klasického gymnázia a odborné školy pro přípravu nižších důstojníků. Po jejím skončení byli nejúspěšnější absolventi jmenováni poručíky, ostatní kadety, důstojnickými zástupci. Od roku 1878 do roku 1909 existovala v Hranicích jediná jízdní kadetka pro celou habsburskou monarchii.
K osobnostem, které jízdní kadetku navštěvovaly, patří například bratranec světoznámého pražského německo-židovského spisovatele Franze Kafky Oskar Kafka, slavný americký filmový herec a režisér rakouského původu Erich von Stroheim, novojičínský rodák, vášnivý příznivec automobilového sportu a závodů Formule 1 – manažér týmu Mercedes Alfred Carl Neubauer a mnoho dalších.
Od roku 1874 byla zřizována také nižší a vyšší vojenská reálná gymnázia. Nižší reálky poskytovaly potřebné vzdělání pro studia na kadetkách, vyšší reálka, která byla v Hranicích od roku 1875 rovněž jediná pro celou monarchii, připravovala absolventy na studium vojenských akademií.
Elitní internátní školy zcela změnily ráz Hranic. Město se stalo místem dlouhodobého pobytu synů z význačných šlechtických rodin a z rodin "horních deseti tisíc". Školy přinesly do ospalého venkovského města bouřlivou konjunkturu místní tovární i řemeslné výroby, přispěly k podstatnému snížení nezaměstnanosti a všestrannému rozvoji kulturního a společenského života. Vedly ovšem také k zostření národnostního napětí. Velitelský a pedagogický sbor škol i jejich rodinní příslušníci byli převážně německého původu. Posílili německou menšinu v honoraci města a při tehdejším nerovném volebním právu umožnili, aby německá menšina obyvatel ovládla městské zastupitelské orgány.
V počáteční fázi I. světové války musela rakouská armáda ustoupit z velké části Haliče. Proto byly v září 1914 obě hranické vojenské školy přechodně evakuovány, vyšší vojenská reálka do vídeňského Nového Města, jízdní kadetka do Mödlingenu, a kasárna byla přeměněna v rezervní vojenskou nemocnici. Ale její kapacita při děsivých ztrátách na frontě nepostačovala. Obdivovaný rozlehlý park vojenských ústavů byl zmenšen a znehodnocen překotnou výstavbou nouzových dřevěných baráků, jejichž počet uvnitř i vně kasáren nakonec dosáhl dvaceti. K rychlejší dopravě raněných byla také zřízena na jaře 1915 od viaduktů do vojenské nemocnice železniční vlečka, která svému neradostnému účelu sloužila až do konce války. V tomto období poprvé budovy a zařízení ústavů utrpělo . Fasády a park se neudržovaly, vnitřní zařízení budov i kaple bylo zpustošeno.
Významnou osobností, která se zapsala do dějin vojenské rezervní nemocnice, byla jedna z nejvýznamnějších světových filozofek 20. století Edith Steinová, svatořečená 11.10.1998.
Po roce se sice vyšší vojenská reálka i jízdní kadetka ve zredukované početním stavu do Hranic navrátily, ale v areálu kasáren i nadále zůstávala vojenská nemocnice. Po skončení války se změnila na karanténní tábor pro demobilizované vojáky různých bojišť války a dočasný zajatecký tábor, ve kterém bylo ještě v roce 1919 mezi 1600 až 2000 zajatců.
Hranice, c.k. vojenské ústavy
Vydalo město Hranice, 2012.