Výstavba areálu
Hlavní fáze výstavby areálu vojenských škol v Hranicích probíhala v létech 1853 - 1863. Architektonickou koncepci budov vytvořil profesor vídeňské techniky Carl Wilhelm Christian von Doderer (1825-1900). Ve shodě s dobovou praxí bylo členění domů, zadní a boční pohledy i interiéry, kromě reprezentativních sálů a kostela, záležitostí výhradně inženýrsko-vojenskou. Proto výstavbu velké části budov řídil ženijní setník Karl Schmidt (asi 1836-1888), který je také podepsán na většině plánů vojenských škol dochovaných v Ústředním vojenském archívu v Praze. V souvislosti se stavbou jednotlivých objektů jsou také zmiňováni setník vojenského stavitelství František Češka (Czeschka), místní stavitel Klement Zástěra nebo pevnostní stavitelé Maader, Kotas, Frantz Katzmayer a Matěj Resek.
Podle původní koncepce ze začátku padesátých let devatenáctého století byly do Hranic situovány Vševojskový vyšší výchovný ústav a Výchovný ústav jezdectva. Dva bloky těchto budov stály po stranách rozsáhlého cvičiště. Levý objekt výchovného ústavu jezdectva (od roku 1920 nazývaný dům Jana Jiskry z Brandýsa) postavili v létech 1853-1856 a později jej proslavila především jezdecká kadetní škola. Byla navržena jako novorománská dvoupatrová budova s jednopatrovými bočními křídly a krytou zimní jízdárnou na protilehlé straně čtvercového dvora.
Nyní jsou v budově dvě roty brigády, kuchyně a jídelna, v prostorách zimní jízdárny je umístěna učebně výcviková základna, po stranách (bývalé stáje) jsou různé sklady.
Dům na pravé straně areálu vojenských škol byl stavěn jako vyšší výchovný vojenský ústav (podle pozdějšího pojmenování dům Jana Žižky z Trocnova), ale nejvíce jej proslavila vyšší reálná škola. Ústav byl vystavěn během tří let a už 1. července 1856 se konala ve městě velká slavnost na počest příchodu prvních chovanců (zöglingů). Průčelí vychází z novorománského tvarosloví, na středový třípatrový rizalit navazují dvoupatrová křídla.
V současnosti jsou v budově umístěny jednotky 71.mechanizovaného praporu.
Poté, co bylo rozhodnuto přesunout do Hranic také dělostřeleckou akademii, byl v létech 1860 až 1863 areál více než dvojnásobně rozšířen, vystavěn kostel a do prostoru cvičiště mezi dvě stávající budovy škol umístěn třetí objekt akademie (Důstojnický obytný dům, podle pozdějšího pojmenování Dům T.G.Masaryka). Ze všech objektů v areálu je nejmohutnější a nejhonosnější. V koncepci klasicizující tří až čtyřpatrová budova zdobená novorománskými, ale také novogotickými prvky, vyniká především středovým rizalitem s dvoupatrovým balkónem zdůrazňujícím vstup.
Nyní v budově sídlí velitelství 7.mechanizované brigády.
Mezi trojicí hlavních budov byly vsazeny dva jednopatrové vedlejší domy. Podél dnešní ulice Čsl. armády tak vzniklo jednotné 538 metru dlouhé průčelí a v interiéru téměř stejně tak dlouhá chodba, ale od začátku členěná do několika samostatných částí. Na fasádě střídmé spojné budovy z roku 1862 vynikaly výraznými postranními rizality s nárožními fiálami a pěti sdruženými okny. Součástí traktu mezi kadetkou a budovou pro důstojníky byly také tři slavnostní sály, z nichž nejvýznamnější je bílo-zlatý novobarokní Zrcadlový sál .
Na nádvoří budovy reálky postavili v létech 1860-1863 kapli sv. Barbory (Institutskirche), která byla považována za skvost areálu vojenských ústavů. Wilhelm Doderer pojal kostel zasvěcený patronce dělostřelců jako novorománskou baziliku o rozměrech 16x25 metrů s jednou před hmotu stavby předsazenou věží s novogotickým tvaroslovím i některými prvky maursko-byzantského slohu. Vnitřní výzdobu kostela provedli vídeňští malíři Karel Jobst, Karel Gayling a sochař Josef Leimer. Z bohatého vybavení interiéru se po roce 1945 téměř nic nezachovalo.
Blíž k městu, pod areálem vojenských školských ústavů, postavila obec v pozdějších letech další vojenské objekty, které dnes v podvědomí veřejnosti s ostatním areálem zcela splynuly. Byly to zeměbranecká kasárna a skladiště pro domobranu (K. und K. Landwehr-Kaserne, později Štefánikovy kasárny), postavené v létech 1889-1890, důstojnická budova zeměbraneckých kasáren z let 1895-1896 (v současnosti slouží jako obytný dům) a kasárna domobrany z roku 1897, v roce 2004 zbourané. Jedná se o dvě rozlehlé, ale architektonicky nevýrazné, historizující budovy, spojené nižším podélným křídlem, vybudované od místních stavitelů Franze Anderse, Aloise Jambora a Zachariase Herrmanna pod vedením inženýra Franze Hauba.
Na poli v blízkosti města tak postupně vyrostl na 21 hektarech rozsáhlý komplex budov, který doplňovaly vedle rozsáhlého cvičiště a parku s altány, mostky, četnými lavičkami nebo kovovými plůtky také botanická zahrada, hřiště, střelnice, jízdárny i hřbitov. Plán z dubna 1862 zobrazuje osově symetrický francouzský park, bránu, ohradní zeď s novorománskými nárožními věžemi a bastiliony. Vedle hlavích budov se v areálu nacházelo několik desítek víceméně profánních staveb, avšak sladěných novorománským nebo obecně historizujícím dekorem: nemocnice, veterinární stanice, kuželny, vodárny, stáje, chlévy, kovárny atd. Z roku 1878 pochází plán klasicizující tělocvičny s kamny zdobenými ve stejném slohu a s dřevěným dekorativním stropem. Místnosti byly osvětlovány svítiplynem, ústavy měly vlastní vodovod i plynojem. Ke školám přináležela také plovárna s loděnicí na nedaleké řece Bečvě. V okolí se k ústavům přidružovaly lokály, nejrůznější krejčovství, sedlářství, fotografické ateliéry a další instituce sloužící výhradně pro pedagogy, důstojníky a chovance škol.
Pocit z "města ve městě" navozuje nejen rozlehlost areálu s vlastním kostelem a nemocnicí, ordinací zubaře, lékárnou, důstojnickým kasinem, ale i výčet místností budovy vyšší reálné školy, kde vedle ložnic a učeben najdeme i vlastní technická, přírodovědná a geograficko-historická muzea se stálými expozicemi nebo střelnici, šermířské, divadelní a jiné společenské sály. Už od roku 1918 budovy postupně chátraly. Časté změny funkce a vlastnictví armády zapříčinily, že z původního vybavení se téměř nic nezachovalo. Také fasády budov a především interiéry byly znehodnoceny účelovými úpravami nebo zcela zničeny.
Hranický areál patří mezi největší vojenské objekty vybudované v závěru rakouského císařství na Moravě a je srovnatelný snad jen s olomouckou táborovou pevností z let 1852 až 1874. Velkorysostí, počtem objektů a monumentalitou budov nemají vojenské školské ústavy v Hranicích srovnání. Svou rozlohou, konkurující celému městu, které se do té doby z velké části tísnilo ve středověkých hradbách, i společenským a hospodářským významem zásadně proměnily ráz tohoto převážně zemědělského městečka.
Hranický literát Jan Karel Rýpar popisuje v časopise Die Biene v roce 1852 boj mezi Brnem, Kroměříží a dalšími městy o umístění rakousko-uherských ústavů. Proč tento zápas, ve kterém šlo o nemalý vzrůst pracovních příležitostí a prestiže města, nakonec vyhrály Hranice (Mährisch Weißkirchen), se dnes můžeme jen domýšlet. Rozhodující úlohu v této volbě jistě sehrála již dostavěná železnice spojující město s Vídní a Krakovem. Vítězství mělo nedocenitelný význam pro rozvoj Hranic, které byly podle sčítání v roce 1876 se svými 7200 obyvateli jedním z největších měst Moravy.