Příběhy a příspěvky od návštěvníků stránek
Modrá je barva nepřítele
Po absolvování Vojenské technické akademie (VTA) v BRNĚ (v trvání 3,5 let), v roce 1955 v únoru, jsem byl jmenován velitelem 1. oddílu 6. dělostřeleckého pluku 122mm houfnic (dle kádrováků jsme si museli odvelet i vyšší jednotku než byla doposud baterie).
Pro dnešní čtenáře těchto vzpomínek musím některé situace z tehdejší doby, pro lepší porozumění, vysvětlit.
1. byl jsem již kapitán.
2. v armádě jsme byli první, kteří byli k plukům posláni jako první vojenští důstojníci s vysokým vojenským vzděláním (tak zněl můj diplom).
3. ČSLA, po vzoru Sovětské armády, zaváděla nové vojenské řády. My jsme ještě odcházeli na studia na VTA dle starého základního řádu, známého jako A-1-1.
4. U ČSLA končil systém Sovětských poradců u útvaru a tito byli jen u divizí a výše.
K útvaru jsme byli přidělení dva. Další můj kolega se k pluku dostal jako operační důstojník štábu. Bylo to počátkem dubna, tak bylo dost času, aby důstojníci pluku rozhodli, že na senovou brigádu do prostoru Libavy určí nového důstojníka. K tomu jen tolik, že jsem byl Bratislavan, takže jsem neměl ponětí, jak se ta tráva kosí. Nevěděl jsem, že je třeba budíček určit na čtvrtou hodinu ráno, aby se ještě z rána dala tráva kosit. Že když vysvitlo slunce (kolem 9. hodiny) se šlo pod stany a tam pokračoval odpočinek atd. Měl jsem dva poručíky, kteří již na senech byli, a autoritu jsem získal jen po té, co jsem ve vojenském statku vyprosil jezdeckého koně a s tím jsem obcházel jednotlivé přidělené úseky. Nakonec jsem vše zvládnul.
Když jsem se vrátil k pluku, začal jsem svému oddílu velet a výcvik probíhal podle plánu. Hlavně jsem cvičil spojaře tak, aby při ostrých střelbách oddílu byly jejich časy co nejrychlejší.
V záři, po střelbách, mně velitel pluku seznámil s tím, že dělostřelecký poradce velitele dělostřelectva sovětský plukovník dělostřelectva Rozov si mně vybral, abychom u jedné z mých baterii udělali pro velitelé baterií v rámci divize INSTRUKČNĚ METODICKÉ ZAMĚSTNÁNÍ pro přípravu ubytovacího prostoru nováčků.
A to pak začalo. Seznámení se s plukovníkem. První výtka že, jako velitel oddílu, nemám pro návštěvy vodku. Nebudu zdržovat detaily. Malé příhody.
Dle předpisu vnitřní služby v ložnici musely být postele 40 cm od zdi. Přitom ložnice měla ústřední topení. U dozorčího baterie na zdi byla umístněná červená dřevěná deska, na ní umístněná lopata, sekera a vědro. Při prohlídce této okrasy se to ani plukovníkovi nezdálo, když vedle byla zabudovaná do skříňky požární hadice a vedle hasicí přístroj. Plukovník poznamenal, že to bylo dáno do řádu tehdy, když byla ještě matička Moskva dřevěná. Nevydržel jsem a poznamenal: „Jako jiné voloviny.“
Prostě konečně přišel 1. říjen. Ráno jsem sebral všechny znalosti ruštiny a hlásil se u plukovníka. Můj politický zástupce, nadporučík, mezi tím spolu s přiděleními vojáky, několik dní usilovně vyráběl ústřední hesla pro přivítání nováčků. Např. „ČEPIČKOVA ARMÁDA, DÁ REAKCI NA ZÁDA“ a podobně. Hesla již byla pověšena na budovách. V tom jediný pohled soudruha plukovníka: „Tavarišč kapitán, što takoje?“ Já rychle hledal slovíčko, ale hrdě jsem prohlásil: „Eto politickije lozungi“ (z ruštiny=slogany). A teď to začalo. Jestli nás na VTA neučili, jak se zakresluje nepřítel. On, ten můj politruk, hesla dal namalovat na bílý papír modrou barvou. Ještě že soudruh plukovník nekomentoval, že bílá barva znamená bělogvardějce. Podařilo se mu je sundat a asi po konzultaci u politruka pluku do příchodu nováčků visely nové hesla tak, jak se patří. Na rudém papíru žlutými písmeny vyvedené hesla oslavovala naší lidovou armádu.
(pro názornost jsem si vypůjčil záběry z filmu "Černí baroni" - doplněk redaktora)
Největší paradox je vlastně ten, že změnou oslovení pan na soudruha a pojmenování lampasáci důstojníkům vzniklo tehdy, když tak zvaná dělnická třída vyslala do armády své kádry, které, jako rychlokvašky, obsadili nižší velitelské funkce.
Byl jsem hrdý jako pan poručík, nadporučík a hrdě jsem nosil uniformu Čs. důstojníka. Ale pak již, jako soudruh kapitán nebo major, se uniforma stala jen pracovním oděvem a na veřejnosti, jako lampasák nebo příživník, jsem se nerad ukazoval.
kpt. děl. Mikuláš Berka