Emil Zátopek
Pokud s rodilým hraničákem začnete mluvit o vojenské akademii, jistě se pochválí touto epizodou, že zde studoval Emil Zátopek a že trénoval na chodbě, která spojovala 3 hlavní budovy akademie a dodá, že jsou dlouhé skoro 1000 m. Ti, ještě starší, se pak ještě pochválí, že zde učil i generál Ludvík Svoboda.
Obě tyto informace jsou však pravdivé jen z části. Že zde studoval Emil Zátopek v roce 1945 - 47 je pravdou jen potud, že co do příslušnosti k akademii v Hranicích byl jako tankista jen v prvním ročníku a jako tankista druhý ročník, hlavně pro absenci tankodromu v Hranicích umístěn do Mladé. Slavnostně pak v Hranicích byl vyřazen jako poručík.
Co se týče tréninku v běhu, hlavně před Olympiádou v Londýně, na spojovací chodbě tří hlavních budov, které tvoří průčelí vojenské akademie, běhat nešlo. Za prvé tyto chodby v budovách byly 3x přerušeny schodištěm, které budovu oddělovalo od průchozí brány a měly asi 7 - 8 schodů dolů a nahoru a chodby byly vydlážděny kachličkami. A tak Emil, jak bylo známo, vždy trénoval ve vojenských bagančatech, které dle tehdejší normy byly podbity, tzv. cvočky a opatek pak kovovou podkovičkou. O délce chodeb se také vede diskuze, ale podle technických údajů se jedná o délku 583 m. Ano, Zátopek trénoval v areálu akademie, ale hlavně okolo stadionu, nebo na vybudované „cvalovce“ (dráha pro výcvik jízdy na koních-poznámka redaktora), když pršelo pak v jízdárně.
Když jsem se, jako pacient lázní v Teplicích, zúčastňoval informační přednášky o historii Hranic a ptal se přítomných, zda znají, co učil generál Svoboda v akademii, většinou nevěřili, že učil maďarštinu a musel jsem vysvětlovat, jak to bylo. Dokonce jsem pak toto pojal jako vtipnou vsuvku - hádanku. (Vědělo se, podle celkem nesprávné češtiny, že jsem Slovák). „Generál Svoboda a já jsme učili na vojenské akademii. Každý v jiné době. Kdo z nás učil taktiku a kdo maďarštinu?“ Nikdo to druhé nepřisoudil generálu Svobodovi.
Psal se pak rok 1960, byli jsme přemístěni do Tábora, kde jsme zakládali vševojskovou armádu. I když zařazen na vyšší funkci problémem bylo, že v dohledné době 2 - 3 roky nebyla naděje na byt a spojení s Brnem bylo velmi obtížné. Proto jsem žádal o umístnění na Moravu. A tak jsem se ocitl u 312. těžké dělostřelecké brigády v Lipníku, jako zástupce náčelníka štábu. Náčelník štábu byl na VA v Brně v tzv. aplikačním zdokonalovacím kurzu, který byl vytvořen pro ty, kteří neměli vysokou vojenskou školu a jejich zastávaná funkce to vyžadovala.
U brigády byla založena Dukla II atletů. První rok jsme to řešili tak, že atlety jsme umísťovali na štáb brigády nebo oddílů, nebo do velitelské baterie, jako pátrače, počtáře, radisty a podobně. V té době byl Emil Zátopek na ministerstvu obrany již jako plukovník a do Lipníku přišel právě na inspekci této Dukly II. Protože jsem nesehnal ubytování, jak to bývalo, ubytoval jsem se na ošetřovně, kde byly dvě postele a kam nakonec dva dny po ubytování v hotelu přišel ke mně i Emil. Tam jsme si pak popovídali o jeho trénincích na chodbách VA. Tam se přiznal, jak rád chodil v sobotu na večeři, jako mnozí z nás, do Kufru, restauraci na náměstí v Hranicích na dobrou večeři.
Také jednu neděli, kdy byl s Duklou na atletických závodech, myslím ve Zlíně (tak jsme byli zvyklí to jmenovat) neodjel do Prahy a lákal mně odejet na oběd do Kufru. Nemohl jsem, protože vojsko v Lipníku zajišťovalo hladký průběh slavnosti kovářů na hradu Helfštýn a já jsem se musel zúčastnit (v zastoupení velitele brigády) této slavnosti. Byl jsem velmi překvapen, když jsem gázem dorazil na kopec. Tam již v kruhu místních činitelů byl Emil, který na hradní kopec vyběhl v „extrovkách“. Slavnost měla teprve ohromný ráz, když se jí zúčastnil, jako host, Emil Zátopek, olympijský vítěz z Londýna.
Snad zde je příhodná historka, kterou mi vyprávěl, jak do Londýna na Olympiádu, ještě jako vojenský akademik, cestoval v 3. třídě vlakem sám. Krásné bylo i vyprávění, jak absolvoval olympijský pochod národů pod národními vlajkami. Zátopek, jako jediný, nesl hrdě státní vlajku. Před ním šel nosič tabulky s názvem státu. Byl to černoch, anglický voják a při příchodu Emila zklamaně prohlásil „Only one?“ Když však po skončení Olympiády opět nesl tabulku, již radostně očekával nosiče zlaté medaile a velmi hrdě vykračoval před Zátopkem.
V době jeho inspekční cesty, měl jeden oddíl naplánované ostré střelby na vyškovské střelnici. Mnozí z atletů Dukly se jich zúčastnili a Zátopek požádal o možnost zúčastnit se jich. A tak na jednom tahači TATRY 111 v otvoru pro velitele vozu (dělovoda) se objevil hrdě plk. Zátopek s červeným a žlutým praporkem. Pak ještě poprosil velitele baterie, aby mohl v palebním postavení být zařazen do obsluhy jako podavač a ještě mu umožnili i práce střelce, takže lanem na povel „PRVNÍ PAL“ zatáhl za odpalovací šňůru. Protože jsem, jako náčelník štábu, v palebném postavení dělal dozor při těchto střelbách, mám osobní postřehy z toho, s jakou radostí toto dělal.
Pak mi již zůstávají jen některé vzpomínky na dlouhé večerní debaty o vojně, vojenské akademii a jeho lásce k atletice. Inspekční cesta trvala 5 dnů, ale byl jsem rád, že jsem měl možnost Emila lépe poznat.
Je dobře známa jeho činnost v roce 1968. Myslím si, tak jak jsem poznal pak mnoho svých kolegů, kteří byli vychování ještě starou akademií, že se ani jinak nemohl projevit.
Vojenský akademik Mikuláš Berka