Příběhy a příspěvky od návštěvníků stránek
Jaromír ZAHÁLKA vzpomíná:
"Za mého dětství a ještě i během let akademických v období 1947-49 stál těsně zvenčí plotové zdi kamenný kříž, přesahující asi o 150 cm její korunu, těsně vedle plechové, cca v roce1936 zbudované brány, v místě ohybu cesty kolem přístavby divizní budovy před důstojnickým činžákem. Dobře zpevněná široká cesta vedla těsně podél kamenné zdi východní strany areálu VA a navazovala na dnešní Purgešovu ulici. Byla velmi výhodnou a běžně používanou zkratkou od akademie směrem k severní části města, včetně nádraží. Svou šíří dobře posloužila nejen pěším, ale také povozům. Používala se ještě v poválečném období, než splynula s vojenským zařízením. Její zbytky jsou dodnes patrné. Chodívali jsme po ní do města a do školy, jezdily po ní také vojenské kočáry a povozy na nádraží. Když jsme přišli v červenci 1934 do Hranic, bydleli jsme asi dva měsíce v prvním poschodí hostince pod akademií ("Plechovka"). S babičkou, která u nás trvale žila, jsem chodíval podél zdi VA na dobře udržovanou a hnojenou louku v místech dnešní divizní přístavby sbírat žampiony.
Na ten kříž bych si možná již ani nevzpomněl, kdyby s ním nebylo spojeno vyprávění o tom, jak tento symbol boží jsoucnosti zneuctívali prvorepublikoví voj. akademici, když někdo z nich "přetáhl" večerku. Zeď objektu byla cca dva metry vysoká a nahoře vybavena třemi řadami ostnatého drátu na zahnutých ocelových plátech. Překážka bez nůžek velmi těžce překonatelná, takže kříž velmi dobře posloužil k tomu, aby jedinec pomocí spasitele lidstva úspěšně ostnatý drát zdolal. Stačilo se po něm vyšplhat, opatrně překročit ostnatou zábranu a seskočit do bezpečného kasárenského azylu.
Ve vojenské akademii však působil muž, kterému bylo souzeno se s dobíhajícím snaživcem setkat. Byl to major - profesor psychologie, pedagogiky a vojenské didaktiky. Osobnost svými názory, horlivým katolictvím, prudérností až pedanterií neoblomná a nepřehlédnutelná. Onoho doličného večera se major, po skončení své večerní dozorčí služby u jakési setniny akademiků, šel projít ztichlým a do tmy již ponořeným parkem. U jeho východní zdi, oddělující svět zábavy a rozptýlení od monotónnosti vojenského řeholního života však před něj náhle spadlo, přesněji doskočilo lidské břemeno. K horoucímu znechucení majora jakoby z tělesa kříže, pnoucího se za vysokou zdí. "Ha, co zde děláš, osobo," rozhořčeně zvolal do tmy a uchopil živé a vzpouzející se individium za rameno. Provinilec ovšem nečekal, rychle se vyškubl a pelášil pryč. " Jsi-li čestný, stůj", zahřímal rozjitřený major do tmy a svou výzvu několikrát opakoval. Netrvalo ovšem dlouho a ze tmy o něco dále se ozvalo: "Polib mi pr...., faráři, ty bys mě stejně zavřel!"
Tato historka s křížem se neustálým ústně podávaným opakováním stala legendou, tradující se ještě mezi akademiky poválečnými, byť dotyčný major již v akademii nesloužil. Dožíval v ústraní, ale v kadetském povědomí žil dál. Pro mne bylo toto povídání tím zajímavější, protože jsem pana majora dobře a osobně za dětských let znal.
Později byla cesta podél východní zdi VA zrušena a zahrnuta do areálu kasáren. Pravděpodobně byl potom zmíněný kříž likvidován a trosky jeho základu skončily na místě."
