Příběhy a příspěvky od návštěvníků stránek
Vzpomínka na palebnou službu u dělostřelců ve VA Hranice 2.
Psal se rok 1950. Do armády byl dosazen jako ministr národní obrany Čepička. Já jsem absolvoval tzv. letní část (ostré střelby ve Vyškově v rámci Dělostřeleckého učiliště v Olomouci), kterou, po určité době praxe, museli absolvovat noví poručíci dělostřelectva pro potřeby oddílů nebo pluků.
Byl jsem převelen do VA Hranice spolu s por.Ocáskem. Protože bylo léto, napřed nás ustanovili k pomocným nebo výcvikovým bateriím, které vlastně pomáhaly akademikům zajišťovat střelby materiálem, tj. kanóny nebo houfnicemi.
Napřed jsem se stal velitelem baterie pomocné baterie, umístněné v kasárnách v akademii u východní brány a vyzbrojené houfnicemi 100 mm H vzor 14/19 hipomobilní. Až potom v září byl jmenován - cituji z voj.knížky „profesorem taktiky dělostřelectva ve VA Hranice spolu s por.Ocáskem. Nastoupili jsme na katedru pro jednoroční studium (pro absolventy záložní důstojnické školy, mající již dva roky služby v armádě, kteří byli v hodnostech četař aspirant nebo podporučík). Na katedře byl náčelník podplukovník nebo plukovník (žel jméno jsem dosud nezjistil, protože po 2 měsících onemocněl na žloutenku). Dalším profesorem katedry byl starší důstojník kpt.Erich Faltr, kterého však asi po 2 měsících OBZ zatkla a odvedla nevíme kam. Šlo snad o to, že Erich Faltr, jako zahraniční voják na západě a pak i na východě (Dukla), V létech 46-47 v Hranicích byl pověřen výcvikem izraelských důstojníků v tom i provedení ostrých střeleb na Libavé pro potřeby organizace HAGANA. Ani o tomto důstojníkovi jsem se zatím nic nedozvěděl.
Prostě na podzim začala výuka a jestli se nemýlím šlo asi o dvě čety. Jako jeden z rozepsaných metodických pokynů v předmětu byl naplánován praktický výcvik v řízení a velení hipomobilní baterii, i když se domnívám, že na sklonku roku byl v čs. armádě již jen jeden „hipopluk“ a to v Trnavě. Plánovačům nevadilo ani to že termín, konec října a začátek listopadu, byl termín nevhodný, protože většina aspirantů byla od motorizovaných útvarů a dvakrát týdně hodina jízdy na koni nikoho ještě jezdit nenaučila. Prostě jednoho pošmourného dne dvě čety akademiků, mající již určenou zařazovací funkci v rozkaze známou, stály na „vozárně“ a pomocná baterie v plné výstroji a výzbroji se připravovala funkce předat akademikům. Já, jako učitel, jsem již převzal od podkoního koně jménem Výrok (což vzpomínám proto, že to byl bývalý kůň mého velitele čety z dob akademických). Abych vše shrnul. Určený velitel baterie na můj pokyn vydal rozkaz veliteli hlídky pro průzkum a vytýčení cest: „Velitel hlídky, proveďte průzkum a vytýčení cesty po ose - východní brána - směr Drahouše .... při zjištění překážek spojkou mi dejte zprávu, na místě odpočinku - sjezd z okresní silnice za Drahotušemi - zajistíte bezpečnost odpočinku“. „Hlídka nasednout, vpřed !“ A pak se to stalo. Na povel „Vpřed !“ vyrazila hlídka, složená z velitele pátracího družstva, 3 pátračů, 2 vytyčovačů cest a i spojka, opravdu kosmickou rychlostí vpřed po tzv. „cvalovce“, která vedla od „vozárny“ kolem budovy XLVII zpět k „vozárně“. Tam již dorazila většina koní bez jezdců, snad jen dva jezdci odolali tomuto úprku. Až nyní jsem si uvědomil jakým hazardem bylo obsazovat všechny jezdecké funkce nedocvičenými jezdci. Po domluvě s velitelem čety těchto akademiků, jsem všechny jízdné u děla vyměnil jízdnými pomocné baterie, velitel organické čety převzal funkci velitele hlídky a po přeskupení se celý úvodní ceremoniál opakoval. S boží pomocí se baterie dostala po silnici do prostoru odpočinku, kde jsme ještě provedli činnost při této situaci, tj. nakrmení, napojení, kontrola uzdění, zdravotní prohlídka koní atd. Ještě štěstí, že velitel čety akademiků byl dobrý jezdec. Tak například při vytýčení cesty na odbočce ponechal místo jednoho dva akademiky, jinak kůň toho jednoho by jistě docválal zpět do akademie sám. Já, přesto že jsem již dva roky nejezdil, jsem (hlavně klidnou povahou koně Výroka) se v sedle udržel a k polednímu se baterie západní bránou dostala zpět do akademie.
V roce 1950 jsem, po výběrových zkouškách, nastoupil u 2 vojenského okruhu, pak na MNO a do VA Praha. To se ještě nevědělo že, kromě vševojskových ročníků, budou také velitelské obory na VTA Brno a že na podzim vlastně tato VTA vůbec vznikne. Prostě nevím kdy, ale mám podezření, že touto praktickou výukou „HIPO“ tento druh, ale i celé hipodělostřelectvo, zaniklo.
Mikuláš Berka, tenkrát ještě pán poručík dělostřelectva
Hipomobilní dělostřelectvo
Fotografie (s laskavým svolením) z www.fronta.cz