Příběhy a příspěvky od návštěvníků stránek
Vzpomínka na XI. všesokolský slet v roce 1948
Psal se rok 1948, poslední rok ve VA. Později pojmenovaný rok Vítězného února. Naše baterie zažila tuto událost na zimním lyžařském výcviku v zemljankách na Libavě. Bez rádia, bez kontaktu s jinými masmedii. Politruk se snažil věc vysvětlovat. Horší byl příchod do kasáren. Hlavně když byl v Sokolovně přečten kádrový rozkaz MNO, kterým bylo několik desítek vojenských akademiků propuštěno, protože se nehodili kádrové skupině, pod vedením pplk.Strašila, vrchního politruka, pro novou poúnorovou armádu z kádrových důvodů. Jak jsem se pak dověděl, velké úsilí vyvinuli důstojníci Dostál, Barák a Gadas, aby to z naší baterie bylo jen do desítky. U jiných rot a baterii jich bylo daleko více.
Prostě jeden pozdní květnový den byl na hranickém nádraží přistaven ešalon jednoho vagonu 3 třídy a několik vagonu krytých Z-VOJ. Pokud si pamatuji takový vagon byl pro 6 koní a 6 jízdných s plnou polní nebo pro 32 vojáků. Směr Praha, XI. Všesokolský slet. Samozřejmě jsme před tím na ranní rozcvičce, ale také odpoledne ve vlastním volnu, nacvičovali na hudbu společnou skladbu vojenských škol. Tuto jsme pak zacvičili na Strahově za vydatného deště.
Krátkým přesunem z nádraží jsme se ocitli na Vypichu. Přímo pod Bílou horou a letohrádkem Hvězda. Vypich, stanové městečko, pečlivě připravené, kde ve stanech, myslím po 24, jsme se ubytovali. Polní umyvárna, systém známý z VA, to jest koryto se spoustou kohoutků, samozřejmě se studenou vodou, krytá jídelna, WC ve vojenské formě, to je dlouhá latrína, tentokrát s výhledem do údolí Motola, kde dnes stojí dětská nemocnice. Abych byl spravedlivý 1x za těch 14 dnů jsme byli odvezeni do kasáren pod teplé sprchy. Počasí uplakané, takže v okolí stanů na louce byla tráva napitá deštěm a blátem. Nevadilo to do chvíle, kdy jste byli v táboře prakticky zavření a přesuny se dělaly v poctivých bagančatech, podbitými (již však nevím) přesným počtem cvočků a pata poctivou podkovkou. Že jsme nemohli na vycházku politruk vysvětloval politicky nevyjasněnou situaci ve státě. Na jednom z mítinků velitel tábora (plk.Steiner Veselý, známý bojovník od Dukly) toto vysvětloval, a hlavně z řad parašutistů se ozvalo heslo - "Když nás nepustíte ven, tak se na to p o d í v á m e" a opravdu druhý den bylo povoleno, nevím kolik procent, propustek a to zásadně v denní hodinu. Bylo to však technicky velmi problematické, dostát se ve vycházkové uniformě (dlouhé kalhoty, polobotky) na stanici tramvaje. Ale vojenský akademik vyřešil všechno. U rot a baterií byla stálá dozorčí služba, dozorčí a pomocník.Tato služba byla pro všechny velké rito. Když se ozval signál „TAXI“, služba doběhla ke stanu, vzala a odnesla šťastného akademika na zastávku tramvaje.
Obrana lidu, 11. 7. 1948, číslo 160
Taxa se, působením volného trhu, ustálila na „bůra“, tj. 5 Kčs.
A tak jednoho rána zazněl od našeho stanu signál „TAXI“ a služba doběhla pro mně a pak se vrátila pro mého kamaráda. Suchou nohou v extrovních šatech, dlouhých kalhotách, polobotkách s látkovým opaskem, se sponou (podle americké vojenské mody), ale také s dlouhými koženými rukavicemi, ležérně nošenými v levé ruce (podle předpisu i v létě), nastoupili jsme do tramvaje na Vypichu směr PRAHA. U koně jsme měli rande s dvěma krásnými děvčaty z Jugoslávie. Domluva se odehrála na nástupišti před branou borců na Strahově. U koně na Václaváku děvčata čekala. Po přivítání a domluvě kam se jde, zpozorovali jsme, že od Muzea po silnici pochoduje hlouček Jugoslávců a do taktu pochodu, pronáší heslo „My jsme Titovi, Tito je náš“ (Pro informaci - Jugoslávská svobodná mládež měla na sletu také vystoupení, jako bratrská organizace Sokola). Děvčata nás chytla za ruku a dotáhla do hloučku a tak jsme společně pochodovali Václavákem a provolávali slávu Titovi. Ale chyba lávky, protože na můstku se objevila oficírská hlídka a pokynem nás pán poručík z hloučku odvolal. Představili jsme se hodností „vojenský akademik a jménem“. Pán poručík se nás ptal, zda jsme ráno měli politickou desetiminutovku. Museli jsme říct, že ne, že jsme se připravovali na vycházku do města. Pak řekl jen, kupte si RUDÉ PRÁVO a z Václaváku zmizte. Na titulní straně „se sekerou v ruce vrah Tito rozbijí tábor socializmu a míru“. Ještě včera hrdinný maršál, opora tohoto tábora, dnes vrah. To jsem tehdy nepochopil, ale nechápu snad dodnes.
Vojenský akademik Mikuláš Berka
Podobnou vzpomínku na stejnou událost našich poúnorových dějin mi zaslal i Jaromír Zahálka před svou smrtí. S panem Berkou se sice domluvili na společném článku ale k tomu již nedošlo. Vzhledem k obsáhlosti je ke stažení a nebo prohlížení ve formátu PDF.
Náčrtky zaslal Jaromír Zahálka