Jan SYROVÝ (1888 - 1970)
Narodil se 24. ledna 1888 v Třebíči. Vystudoval stavitelství na průmyslové škole v Brně a po maturitě v roce 1906 nastoupil jako jednoroční dobrovolník do rakousko-uherské armády. Po absolvování vojenské služby odešel do Ruska, kde pracoval jako stavební technik ve Varšavě a studoval na tamní technice. Po vypuknutí světové války nenastoupil do rakousko-uherské armády, ale dobrovolně se přihlásil do armády ruské.V roce 1914 vstoupil mezi prvními do českého vojenského útvaru v ruské armádě, tzv. České družiny. Proslavil se průzkumnou činností v týlu nepřítele, za což byl několikrát povýšen a vyznamenán. Jako podporučík se v roce 1917 podílel na plánu ofenzívy u Zborova, těsně před zahájením útoku 2. července 1917 byl však zraněn střepinou granátu a přišel o pravé oko. I přes své zranění se brzy vrátil na frontu a od dubna 1918 velel 2. střeleckému pluku československých legií v Rusku. Když bolševická vláda porušila dohodu o odjezdu legionářů a pokusila se je odzbrojit, legionáři se proti tomu postavili a do svého čela si vybrali právě Jana Syrového. Ten byl v srpnu 1918 povýšen na generálmajora a od října 1918 do ledna 1919 se stal navíc velitelem všech protibolševických vojsk na Sibiři. Rusko opustil v dubnu 1920 a v červnu se vrátil do vlasti. Během služby v legiích obdržel mnoho československých i spojeneckých vyznamenání. Když generál Syrový přijel 20. června 1920 do Prahy, čekalo ho nadšené uvítání. V srpnu 1920 se stal zemským vojenským velitelem v Čechách, v roce 1922 absolvoval kurz pro generály ve Versailles ve Francii a koncem roku byl povýšen na divizního generála. V lednu 1924 převzal funkci podnáčelníka Hlavního štábu a 1. ledna 1926 se stal jako vůbec první československý důstojník náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Již v březnu 1926 byl jmenován ministrem obrany v úřednické vládě Jana Černého a v říjnu se vrátil zpět na Hlavní štáb. V prosinci 1927 ve věku 39 let dosáhl hodnosti armádního generála. Ve funkci náčelníka Hlavního štábu prohloubil kontakty s Francií, Jugoslávií a Rumunskem a snažil se také o navázání spolupráce s Polskem. Na přelomu 20. a 30. let však vývoj armády začal stagnovat, chyběly finanční prostředky a také Hlavní štáb neplnil dobře svoji řídící roli. Jan Syrový si toho byl zřejmě vědom, ale nemohl či nechtěl s tím nic dělat, takže problémy se hromadily. Když ale důstojníci operačního oddělení Hlavního štábu připravili plán modernizace a reorganizace armády, podpořil je a jejich plán v roce 1933 schválil. Prezident T. G. Masaryk ovšem rozhodl, že ve velení armády dojde k personálním změnám a vybral i nového náčelníka Hlavního štábu. Z tohoto důvodu byl Jan Syrový 31. prosince 1933 jmenován generálním inspektorem československé branné moci. Po svém nástupu do nové funkce, která měla spíše reprezentační charakter, se rozhodl rozšířit své pravomoce. Vyvolal tím nešťastný a vleklý spor s novým náčelníkem Hlavního štábu, který odmítal omezení svých kompetencí. Celou záležitost musel vyřešit kompromisem v roce 1936 prezident E. Beneš. Jan Syrový se během let stal především morální autoritou a symbolem československé armády. Díky své podobnosti s Janem Žižkou byl populární i v široké veřejnosti, přičemž právě tato popularita ho vynesla do čela úřednické vlády jmenované 23. září 1938, v níž současně působil jako ministr obrany. Jeho vláda tentýž den vyhlásila všeobecnou mobilizaci a připravovala se na obranu země. O týden později však přijala mnichovský diktát, počátkem října byla obměněna a nastoupila cestu vynucené spolupráce s Německem. Tento kurz potvrdila nová vláda Rudolfa Berana jmenovaná začátkem prosince 1938, v níž Jan Syrový zůstal jako ministr obrany.Když došlo 15. března 1939 k okupaci českých zemí, Jan Syrový vydal rozkaz, aby armáda nekladla okupantům odpor a podřídila se jejich pokynům. Ve vojenské uniformě se pak zúčastnil několika oficiálních akcí německé okupační správy, což česká společnost vesměs ostře odsoudila. Jan Syrový se poté stáhl do ústraní a odstěhoval se mimo Prahu. Přestože se do odboje vzhledem ke své všeobecné známosti nezapojil, zajistil, aby z podpůrného legionářského fondu byly převedeny značné finanční částky ve prospěch odboje a na podporu pronásledovaných osob. Po vypuknutí povstání v Praze v květnu 1945 nabídl svoji pomoc, ale byl odmítnut. Krátce po osvobození byl zatčen, bezdůvodně označen za významného kolaboranta a postaven před Národní soud. Ten ho v dubnu 1947 uznal vinným, odsoudil na 20 let vězení a zbavil vojenské hodnosti. Jan Syrový při výkonu trestu vystřídal řadu věznic určených pro těžké zločince, kde zažil mnoho ponižování. Teprve v roce 1960 po amnestii prezidenta A. Novotného mohl vězení opustit. Přestože zůstal bez prostředků, jen obtížně sháněl zaměstnání a nakonec pracoval jako noční hlídač. Teprve v roce 1967 mu přiznali alespoň částečný důchod. Zemřel 17. října 1970 v Praze. Vzhledem k tomu, že proces s generálem Janem Syrovým byl do značné míry zpolitizovaný a některá obvinění dosti problematická, podal ministr spravedlnosti České republiky v roce 1995 ve prospěch Jana Syrového stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud České republiky v červnu téhož roku tuto stížnost zamítl, protože podle jeho názoru nelze rozhodnutí Národního soudu dodatečně přezkoumávat. Platný právní řád tak bohužel rehabilitaci Jana Syrového znemožnil.
