Zdař Bůh!
Více jak před rokem nás opustil hlavní spoluautor těchto stránek Jaromír Zahálka. Mimo jiné měl velmi dobré literární nadání. Navrhoval jsem mu, aby své vzpomínky vydal knižně. Odmítal s tím, že nestojí o pozemskou slávu. Cituji z dopisu: "O nějakých svých knižních pamětech jsem nikdy neuvažoval. Sehnat nakladatele a doufat v čtivost a zájem není tak jednoduché a po pozemské "slávě" a zviditelnění netoužím. Něco jsem už napsal pouze do "šuplíku" pro své potomky, budou-li mít někdy v příštím důchodu zájem. Touha poznat život svých předků se obvykle dostaví až tehdy, když se již není koho na něco ptát. To je jeden ze zákonů přírody." (23.8.2010).
Nedá mi to, abych nezveřejnil některé příběhy z tohoto "šuplíku". Snad mi odpustí.
Po ukončení války byl pro obnovu poškozené republiky nejdůležitější těžký průmysl, těžba uhlí, výroba železa, oceli atd. Vše bylo soustředěno převážně na Ostravsku. Po únoru 48 bylo běžné, že tam, kde nestačili zaměstnanci "plnit plán", nebo ty pracovní úkoly nechtěli (pro podřadnost a nízké platové ohodnocení) dělat, byla nasazena armáda. Já jsem, v době studia na vojenském gymnáziu v Opavě, chodil dobrovolně na brigádu (soboty, neděle) převážně do NHKG. Dostávali jsme 10,- Kčs na hodinu. Za směnu jsem měl tedy 80,- Kčs, po zdanění 10%, 72,- Kčs čistého. To bylo, při "žoldu" 30,- Kčs za měsíc, pro nás dost peněz. Nevyhnuli jsme se každoročně povinné sklizně brambor a podobně.
Později, již jako důstojník a příslušník raketové brigády v Hranicích, jsem fáral i pod zem. Chtěl jsem to vidět. Táta byl důlním instalatérem na "Fučíku II". Je pravdou, že po převlečení do fáraček není poznat, kdo je důstojník a kdo voják základní služby. Štajgrovi to bylo jedno. Vyfasoval jsem "stachanovskou" lopatu a nahazoval s ostatními při odpolední šichtě uhlí na dopravní pásy, které při jejich křížení, spadlo. Byli jsme proškoleni o bezpečnosti práce, o zásadách života na šachtě. Nedovedl jsem si to představit a zanechalo to ve mně silný dojem. Obdivuji lidi, kteří jsou ochotni v tomto prostředí pracovat.
A to nejdůležitější je umístěno zde. Jsou to vzpomínky mého přítele, Jaromíra, na uhelnou brigádu v roce 1948. Bylo mu zrovna 20 let.
