Otakar JAROŠ (1912 - 1943)

 

Jaroš    Narodil se 1. 8. 1912 v Lounech v rodině topiče c. k. státních drah. Bylo mu pouhých osm měsíců, když se celá rodina z důvodu přeložení otce přestěhovala do Mělníka. Zde se malý Otakar od dětských let velice intenzivně angažoval v místním Sokole a skautské organizaci. Měl všestranný vztah ke všem druhům sportů. Za Mělník hrál jak fotbal, tak hokej. Byl stejně dobrý atlet jako gymnasta. Studoval na místním gymnáziu. To však nedokončil a přestoupil na vyšší školu elektrotechnickou do Prahy. Tato odbornost později předurčila i jeho vojenskou dráhu. Jako elektrotechnik byl v roce 1934 povolán k 3. Telegrafickému praporu pěšího pluku 17 do Trnavy. Zde absolvoval poddůstojnickou školu a v hodnosti desátníka byl odeslán do školy pro záložní důstojníky v Turnově. V této době procházela naše armáda významnými kvalitativními a kvantitativními reorganizačními změnami. S tím souvisel i nábor mezi záložními důstojníky. Na radu svého strýce plukovníka Františka Konopáska se Otakar Jaroš v roce 1936 přihlásil a v hodnosti podporučíka telegrafního vojska v záloze byl přijat do další dobrovolné činné služby. V srpnu následujícího roku absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a nastoupil do funkce zástupce velitele náhradní telegrafní roty u telegrafního praporu 4 v Prešově. V listopadu 1937 se u té samé jednotky stal velitelem čety 4. roty. Zde prodělal mobilizaci a sloužil až do osudového 15. března 1939 a následné likvidace československé branné moci.

    Po vytvoření protektorátu se vrátil domů do Mělníka. Zde mu nabízeli místo velitele místní policie. V této funkci by byl nucen spolupracovat s Němci, a tak to odmítl a raději nastoupil na telegrafní oddělení poštovního úřadu ve více než sto padesát kilometrů vzdáleném Náchodě. V té době ale už vážně uvažoval o emigraci a o zapojení se do právě se tvořící československé zahraniční armády. Dvanáctého srpna 1939 překročil na Ostravsku polskou hranici a o dvanáct dní později byl prezentován ve funkci velitele telegrafní roty v Bronowicích. Po napadení Polska Německem ustupoval s naším legionem směrem na východ a dostal se podobně jako mnozí další vojáci do internačních táborů v Suzdalu a Orankách. Zde krátce zastával funkci velitele spojovací čety a velitele důstojnické školy. Ještě před přepadením Sovětského svazu byl v lednu 1940 povolán do Moskvy, kde působil jako radista.

    V dubnu 1941 byl začleněn do zpravodajské skupiny připravované k vysazení na Slovensko.Tato operace byla ale v důsledku napadení Sovětského svazu Německem nakonec zrušena. Jaroš nastoupil jako radista k naší vojenské misi v Moskvě. Na podzim 1941 se dočkal povýšení na poručíka. Podobně jako většina příslušníků tzv. oranské skupiny byl v Buzuluku prezentován již v únoru 1942 a zároveň ustanoven velitelem 1. roty, což svědčí o jeho nesporných velitelských kvalitách. Jaroš byl tvrdým, náročným, ale přitom oblíbeným velitelem. Podle svědectví některých současníků jeho sebevědomí téměř hraničilo až s jistým furiantstvím. V této souvislosti je potřeba připomenout, že v této době pořád ještě nebyl důstojníkem z povolání. Do této skupiny byl přeřazen až k 1. 9. 1942. V Buzuluku byl od 1. roty na několik měsíců odvelen, aby mohl vykonávat funkci velitele poddůstojnické školy a připravit tak kvalitní kádr těch nejnižších velitelů. Z tohoto období je znám rovněž jako vášnivý fotoreportér. Je autorem mnoha snímků našich vojáků pořízených právě v Buzuluku.

    V lednu 1943 odešel v čele své roty s ostatními příslušníky praporu na frontu. Zpočátku se přesunovali po železnici přes Kujbyšev, Penzu a Voroněž do Ostrogošska, kde se formou cvičení představili veliteli Voroněžského frontu generálplukovníkovi Galikovovi. Ten původně počítal s nasazením československé jednotky na méně náročném úseku fronty proti maďarské armádě. S tím však nesouhlasili naši vojáci, Jaroše nevyjímaje, a požadovali, aby se mohli střetnout s Němci. Následoval tři sta padesát kilometrů dlouhý pěší přesun náročným zimním terénem. Prvního března dorazil Jaroš s praporem do Charkova. Z původně plánovaného odpočinku spojeného s motorizací jednotky a slavnostní přehlídkou však sešlo. Čtvrtá německá armáda totiž prorazila voroněžskou frontu a valila se na Charkov. Už 2. března byl vyhlášen ostrý bojový poplach. Fasovala se munice a granáty. Prapor měl zaujmout téměř patnáctikilometrový úsek na řece Mža. Mělo mu to umožnit hrdinství vojáků 78. gardového střeleckého pluku, který jen několik desítek kilometrů před touto záchytnou linií bojoval s obrovskou přesilou. Právě zde se rodila legenda „ukrajinských panfilovců“. Pětadvacet příslušníků 1. čety 8. roty pod velením poručíka Šironina bránilo od 2. března železniční přejezd u stanice Bespalovka. Během pěti dnů padlo dvacet vojáků této čety. Mezi pěticí, která přežila, nebyl nikdo nezraněn. Ustoupili teprve v okamžiku, kdy se podařilo našemu praporu a ostatním jednotkám dobudovat obranu na řece Mža. K obraně nejtěžšího předsunutého postavení u vesnice Sokolovo se dobrovolně hlásí nadporučík Otakar Jaroš se svou 1. rotou, která je posílena dalšími prostředky. V jeho rozhodnutí ho prý utvrdil hrdinský příklad široninců.

    Na druhou stranu řeky Mža se rota přesunuje 4. března a hned začíná budovat obranu. O dva dny později dochází k prvním střetům průzkumných hlídek. Osudový den však měl nastat až 8. března. Okolo půl druhé odpoledne zaútočilo čtrnáct nepřátelských tanků na Sokolovo. Palbou sovětských posilových prostředků (dělostřelecké a raketometné baterie) umístěných za řekou a protitankových prostředků, které měla k dispozici 1. rota, se podařilo zteč velice rychle zastavit. Tři obrněnce navíc zůstaly stát na místě a vyvalil se z nich mohutný dým. Obránci Sokolova jásali, hned při prvním útoku se jim podařilo zlikvidovat tři tanky. Ve skutečnosti se jednalo jen o průzkum bojem spojený s válečnou lstí. Osádky tanků zásah předstíraly, imitovaly jej za pomoci dýmovnic. Když pak zhruba o dvě hodiny později začal skutečný útok, měli Němci již rozkrytou sokolovskou obranu. Hned prvními přesně mířenými výstřely domněle zničených tanků zlikvidovali jedno ze dvou protitankových pětačtyřicetimilimetrových děl a těžký kulomet. Obráncům Sokolova kromě praporní palebné podpory již zůstal jen jeden protitankový kanón, protitankové pušky a granáty. Zbraně, které nemohly prorazit čelní pancíř německých tanků. Střílelo se tedy na pás nebo z boku a zezadu pod věž či do prostoru motoru. Těmito prostředky samozřejmě naši vojáci nemohli zadržet lavinu tanků, která se na ně valila. Údaje o jejich počtu se liší. Za čísla blížící se realitě je možné považovat, že Němci na tomto úseku nasadili čtyřicet tanků a dvacet obrněných vozidel. Na pravém boku pronikly obrněnce do vesnice. Přesto se ještě několikrát podařilo odrazit pěchotu. Ztráty však byly velké. Okolo páté hodiny odpolední zaujali obránci kruhovou obranu u sokolovského kostela, kde bylo velitelské stanoviště. A právě při těchto krvavých bojích byl nadporučík Otakar Jaroš zabit. Podle jedné z verzí se chystal hodit pod přijíždějící německý tank granát, když ho zasáhla dávka z kulometu přímo do prsou. Podle jiné způsobily smrtelné zranění střepiny granátu. V každém případě byl zasažen do prsou. Zřejmě už se nedozvěděl, že i přes obrovskou německou přesilu se jemu a jeho vojákům podařilo udržet předsunuté postavení až do okamžiku, kdy se oteplilo a z řeky Mža se stala protitanková překážka. Otakar Jaroš byl za projevené hrdinství in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a jako prvnímu cizinci mu za splnění bojových úkolů a prokázanou odvahu bylo uděleno nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. V samém závěru války, v květnu 1945, byl povýšen in memoriam na kapitána pěchoty.

    Později došlo k zneužití jeho jména k vybudování legendy komunistického velitele bez jakýchkoliv lidských vlastností. To už ale kapitán Otakar Jaroš v žádném případě nemohl ovlivnit.

    Počátkem srpna letošního roku byla za přítomnosti ministra obrany ČR Alexandra Vondry a dalších významných hostů uctěna památka tohoto velkého vojáka v jeho rodišti, v Lounech. Zároveň po něm byla pojmenována jedna z lounských škol.

 

Text: Vladimír Marek

Jaroš    Jaroš    Jaroš

Výcvik v Buzuluku,

zleva Jaroš, Lomský a Ladislav Bedřich

Jaroš a Ingr, červen 1942

Foto: VÚA-VHA a Miroslav Šindelář

AREPORT 8/2012

 

Jaroš

 

Jaroš

 

 

Zpět

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat