Tomáš SEDLÁČEK (1918 - 2012)

 

generál Sedláček    Narodil se 8.ledna 1918 ve Vídni, dětství prožil ve středočeské Toušni. Jako sedmnáctiletý nastoupil základní vojenskou službu, pak vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích. Roku 1938 sloužil v hodnosti poručíka v Liberci, při mobilizaci v září 1938 byl přidělen k hipomobilní baterii. O obsazení zbytku republiky 15. března 1939 říká: „Na to nikdy nezapomenu. Byli jsme mladí kluci odhodlaní ke všemu, a museli jsme se trpně dívat, jak nám pod okny kasáren jezdí německé auto s kulometem namířeným na naši budovu.“

Roku 1940 utekl Tomáš Sedláček stejně jako tisíce dalších vojáků tzv. balkánskou cestou do Francie. Později byl evakuován do Anglie, kde prošel výsadkářskými kurzy. V britských jednotkách se naučil bojové techniky, které se v československé předválečné armádě necvičily. Třeba „killing silence“, rychlé a tiché zabíjení. Jelikož československé jednotky bojující po boku Rudé armády na východní frontě tehdy trpěly nedostatkem důstojníků, byl  Tomáš Sedláček spolu s mnoha dalšími převelen na Východ. Po týdnech čekání přišla dlouhá anabáze na bojiště západní Ukrajiny. „Na frontu jsme šli rovnou v polobotkách,“ vzpomíná na to, jak byli v září 1944 hned po přistání nasazeni do bojů v oblasti Dukelského průsmyku. Po stokilometrovém pochodu museli unavení vojáci útočit do prudkého kopce, jehož vrcholek střežily zkušené kulometné oddíly wehrmachtu. Útok se změnil v masakr, který velitel Sedláček přežil jen zázrakem.

Následovalo riskantní vysazení na Slovensku, kde bylo potřeba pomoci tamnímu protifašistickému povstání: „Byli jsme odříznutí na úpatí Nízkých Tater. Slovenští sedláci, když bylo někdy v říjnu 1944 SNP potlačeno, zahodili flinty a šli domů. Naše jednotka vybudovala bunkry a dva měsíce jsme se schovávali v horách.“ Na jaře roku 1945 paradesantní brigáda obnovila činnost – tou dobu už Slovensko osvobozovaly spojenecké armády. V květnu 1945 přišel triumfální návrat do Prahy a šťastné shledání s rodinou.

Po válce vedl tehdejší major Sedláček katedru bojové zdatnosti na vojenské akademii, později zastával funkci přednosty operačního oddělení plzeňské posádky a byl jedním ze členů důstojnického velitelského sboru. Oženil se a těšil se na klidný život armádního důstojníka v mírových časech. Přišel ale únor 1948 a politické procesy. Tomáš Sedláček tehdy razil zásadu, že vojáci se nemají plést do politiky. Dnes ví, že to byla naivní představa. „Když už jsem stařec nad hrobem, tak si uvědomuji, že je nutné se politikou zabývat, mít přehled, ale přitom si ji držet od těla.“ Záhy se totiž „politika“ připletla do života Tomáše Sedláčka velmi neblahým způsobem.

Dne 21. února 1951 přišlo nenadálé zatčení a převoz do Domečku – proslulé mučírny Obranného zpravodajství v Praze na Hradčanech. Nastalo peklo výslechu a bití. Devět dnů a nocí Tomáš Sedláček nesměl spát, na samotce musel stále chodit. „Když jsem nebyl u výslechu, tak jsem musel furt chodit. Celý den a celou noc. Počítal jsem to a musel jsem v tom malém prostoru cely nachodit desítky kilometrů. Moje heslo bylo: Vydržet. Chodil jsem ode zdi ke zdi a říkal jsem si pořád dokola: Vydržet! Vydržet! Vydržet!“

Ve vykonstruovaném procesu byl hrdina bojů z druhé světové války Tomáš Sedláček obviněn z velezrady a odsouzen k doživotnímu žaláři. Následovala obvyklá muklovská anabáze. Drželi ho ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově, na Bytízu. V roce 1959 ho opustila manželka. Po propuštění v rámci amnestie v roce 1960 pracoval jako stavební dělník, později jako projektant ve stavebnictví. Koncem šedesátých let byl Tomáš Sedláček rehabilitován.

Jedním z jeho mučitelů v hradčanském Domečku byl i bývalý železničář, dnes penzista žijící v domově pro seniory  Jaroslav Řičica. Byl jedním z těch, jehož případem se po roce 1989 zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Generál Tomáš Sedláček dostal v roce 2007 dopis. ÚDV mu v něm sděluje, proč přestal vyšetřovat jednoho z generálových mučitelů. Někdejší soudruh z vojenské kontrarozvědky, ještě dříve vyšetřovatel Vojenského obranného zpravodajství Jaroslav Řičica byl pozván k výslechu, kde vypověděl, že už si na nic z dávných padesátých let nepamatuje. Úřad zřejmě usoudil, že nelze vyšetřovat starce stiženého amnézií a že je tu koneckonců  – jak stojí v dopise – i hlavní pádný argument: činy pana Řičici nemohou být trestné, neboť se na ně vztahuje amnestie vyhlášená roku 1960. Generál Sedláček měl pocit, že se jedná o špatný vtip – po téže amnestii byl totiž propuštěn z kriminálu.

Přestože se Tomáš Sedláček spravedlnosti nedomohl, nezahořkl. Budoucím generacím by rád vzkázal: „Svoboda, to se opakuji, to říkám při každém svém povídání, není zadarmo. Ty oběti a utrpení byly obrovské. Svoboda není zaručena. Není zaručeno, že někde nevyleze nějaký blbec a někoho zase nezfamfrní, tak jak se nám to stalo. Svobodu je nutno pořád bránit. V nynější době globalizace jestliže je porušována svoboda v nějaké tramtárii, týká se to i nás. Je nutno s tím něco dělat, to si musíme uvědomit. A také nezapomínat na ty, kteří svobodu tady vydobyli, uhájili, obnovili.“

Po listopadu 1989 se dočkal rehabilitace. Byl předsedou revizní komise Konfederace politických vězňů, předsedou Československé obce legionářské a pracoval v Ústřední rehabilitační komisi MNO. V roce 1999 byl povýšen do hodnosti generálporučíka, 14.listopadu 2008 pak do nejvyšší vojenské hodnosti armádního generála.

Zemřel v pražské motolské nemocnici 27. srpna 2012.

 

Převzato ze serveru:

http://www.myjsmetonevzdali.cz/cz/pribehy/pribeh-tomase-sedlacka.aspx

 

Další informace:

http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/blahoprejeme--pane-generale!-50825/

 

generál Sedláček    generál Sedláček    generál Sedláček

Ze setkání absolventů akademie 11.10.2010 v Hranicích

Foto Petr Cimala

 

 

Zpět

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat