Ludvík SVOBODA (1895 - 1979)
Narodil se 25. listopadu 1895 v Hroznatíně do rolnické rodiny. V roce 1915 dokončil Vyšší zemědělskou školu a chtěl pracovat jako agronom. Školu však dokončil v roce 1915, kdy již probíhala 1. světová válka.
Po skončení školy v roce 1915 byl odveden do rakousko-uherské armády a poslán na Východní frontu. Zde po několika měsících padl do ruského zajetí. Přihlásil se do vznikajících Československých legií v Rusku. Absolvoval válečnou důstojnickou školu a s legiemi se zúčastnil slavných bitev u Zborova (1917) a u Bachmače (1918). V bojích vynikal statečností a byl dvakrát vyznamenán řádem sv. Jiří. Generál Karel Klapálek později tvrdil, že právě poručík Ludvík Svoboda vyprovokoval Čs. legie k útoku u Zborova.
Zúčastnil se rovněž bojů o sibiřskou magistrálu a s legiemi se vrátil do již vzniklé Československé republiky v roce 1920.
Ludvík Svoboda se vrátil v sestavě 3. pěšího pluku, který byl umístěn v Kroměříži. Demobilizoval jako kapitán a vrátil se domů do Hroznatína. V roce 1921 se vrací do armády. V roce 1923 se oženil s Irenou Stratilovou. V letech 1931–1934 profesorem maďarštiny na Vojenské akademii v Hranicích. Zajímal se však i o další předměty, především o válečné dějiny a o taktická a velitelská cvičení. Kromě toho věnoval velkou pozornost politickému rozhledu, čímž byl výjimkou mezi tehdejšími důstojníky. V letech 1934–1938 ve velitelských funkcích u 3. pěšího pluku v Kroměříži. Za mobilizace roku 1938 velitelem náhradního praporu.
Ludvík Svoboda byl znám jako svéhlavý důstojník, který se však dokázal správně rozhodovat. Proto nepostupoval tak rychle, jako jeho kolegové a před 2. světovou válkou byl jen podplukovník. Například plukovník Švec o něm píše ve svém deníku (Praha 1956): „Při odchodu z Plesna byl nechutný výstup s dobrovolcem z I. roty Svobodou... Poručík Uspenský mu před celým naším šikem četl levity. Svoboda si to nechtěl dát líbit, a zakazoval Uspenskému, aby mu tykal. Ten opět ho chtěl na místě zastřelit.“
Ludvík Svoboda nesouhlasil se zradou západních spojenců a kapitulací Československa. Zapojil se v odbojové organizaci Obrana národa, vzápětí utekl do Polska k formující se československé vojenské jednotce. Vzhledem ke složité situaci, se tento oddíl pod velením pplk. Ludvíka Svobody vydal do zajetí Rudé armády.
Po zajetí byl oddíl internován, ovšem se zachováním vojenských pravidel – u oddílu dokonce probíhal výcvik. Ludvík Svoboda byl přesvědčen o tom, že tato válka se rozhodne v bojích Německa se SSSR a proto se osobně a velmi intenzívně zasazoval za vznik vojenské jednotky v SSSR, když tam navíc bylo poměrně velké množství Čechoslováků. Zpočátku byl podporován exilovou vládou vedenou Dr. Benešem.
Na rozdíl od tehdejší exilové vlády ovšem vycházel z toho, že teprve přímá pomoc vojenskému úsilí SSSR bude tím, co je pro obnovu Československa prvořadé. Exilová vláda v čele s Dr. Benešem měla představu o zformování vojsk, která se do bojů zapojí teprve při přímém osvobozování Československa. Znaje Rusko nesdílel pesimizmus západních diplomatů ohledně přežití SSSR ve válce s Německem. Na vlastní žádost po výzvě svých vojáků dosáhl zařazení 1. Československého praporu do bojů a stal se tak vůbec prvním spojencem SSSR ve zbrani na východní frontě v bojích 2. světové války.
1. Československý prapor v síle ~900 vojáků byl nasazen jako druhosledová jednotka při postupu Rudé armády na Charkov po vítězství u Stalingradu. Němci však zahájili mohutný protiútok s cílem znovu dobýt Charkov a prapor posílený protitankovými zbraněmi zaujal obranu o městečka Sokolova. Ludvík Svoboda byl ve své knize ke svému velení u Sokolova dosti kritický, uvědomoval si řadu chyb, přesto úkol splnil, podařilo se mu zabránit tomu, aby německé tanky překročily řeku. Protože se Němcům nepodařilo včas překročit řeku Mži, přeskupili útok a v následujícím čase Rudá armáda věnovala hodně úsilí, aby tento, vlastně jediný spojenec v boji, nepadl do zajetí. Ludvík Svoboda obdržel řád V. I. Lenina. Prapor byl se ztrátami přibližně 300 vojáků stažen z bojů a u Novochoperska se za pomoci Záložního pluku přeskupil na 1. československou samostatnou brigádu v počtu přibližně 3500 vojáků.
Ludvík Svoboda měl v té době již velké rozepře s představiteli exilové vlády, zastoupené plk. Heliodorem Píkou. Ludvík Svoboda nedbal nařízení vlády a organizoval novou vojenskou jednotku jako základ budoucí armády a pro okamžité nasazení do bojů. Zřejmě zjednodušeně lze říci, že si vzájemně podráželi nohy. Vláda odmítala povýšit do důstojnických hodností osvědčené a vycvičené vojáky, Ludvík Svoboda bojkotoval snahy vytvářet výcviková střediska kdesi na východě u Volhy, když fronta se posunovala na západ směrem k Československé hranici. Ludvík Svoboda chtěl, aby se československé vojsko podílelo na přibližování k hranicím Československa.
Brigáda byla zařazena do sestavy Ukrajinského frontu, kde měla sehrát roli druhosledové jednotky při osvobozování Kyjeva. Ludvík Svoboda ovšem se zařazením nesouhlasil, proto byl vyzván, aby si zvolil zařazení v boji sám. Zvolil si k překvapení velitelů Rudé armády směr hlavního úderu a ve svém slavném proslovu slíbil splnění úkolu. Zařazení bylo nakonec potvrzeno, takže 1. Čs. brigáda byla 3. 11. 1943 na čele vojsk osvobozujících Kyjev. Další perličkou těchto bojů bylo rozhodnutí Ludvíka Svobody obnovit v noci ze 3. na 4. 11. 1943 útok na střed města poté, co se rozšířily zprávy o tom, že Němci masakrují obyvatelstvo Kyjeva. Tím vyvolal zmatek mezi Němci, kteří očekávali útok teprve ráno a zachránil mnoho obyvatel Kyjeva. Brigáda byla výslovně jmenována v rozkazu vrchního velitele a Ludvík Svoboda obdržel Suvorovův řád 2. stupně. Stalin o několik týdnů později na Teheránské konferenci prohlásil, že „Československá armáda osvobodila Kyjev“, což zřejmě mělo velký význam pro obnovu Československa.
V dalším období byla brigáda posílena Slovenskými vojáky, kteří na výzvu Ludvíka Svobody přešli do zajetí a Volyňskými Čechy. Změnila se na 1. Čs. armádní sbor, jehož velitelem byl jmenován důstojník generálního štábu generál Kratochvíl. Jednotka se měla věnovat osvobozování Československa.
Osvobozování Československa mělo začít začátkem září 1944 po společné operaci 1. Čs. armádního sboru (v sestavě 1. Ukrajinského frontu a za přímé účasti jejích jednotek) a dvou přeběhnuvších divizí Slovenského štátu umístěných na východě Slovenska. Slovenské divize měly zablokovat přístup Němcům k Dukelskému průsmyku a přes něj se 1. Československý armádní sbor a další jednotky 1. Ukrajinského frontu měly dostat na území Československé republiky. Karpatsko-dukelská operace byla ze strany SSSR operací, kterou podpořila úsilí Československa o osvobození, nebyla však přímým vojenským zájmem SSSR (vojenská logika velela obejít a obklíčit hornaté Slovensko).
Zřejmě trestuhodná váhavost velících důstojníků slovenských divizí a naopak energická rozhodnost na německé straně umožnila Němcům obě jednotky odzbrojit a zaujmout silnou obranu v Dukelském průsmyku. Generál Kratochvíl taktéž zřejmě zanedbal zásady vedení bojových operací, zvláště průzkum a spojení, takže bojové operace se zcela vymkly z rukou velitelů. Maršál Koněv na základě toho (ačkoliv k tomu neměl pravomoce, to bylo výsadou čs. londýnské vlády) zbavil již v první den operace generála Kratochvíla velení a pověřil jím Ludvíka Svobodu, do té doby velitele 1. brigády. Ludvík Svoboda zkonsolidoval bojové oddíly a zahájil velmi obtížný útok proti mezitím již dobře zajištěnému nepříteli. 4. 11. 1944 bylo za velkých ztrát dosaženo hranic Československa.
Ludvík Svoboda potom velel osvobozování Československa a postupoval Slovenskem od východu na západ. Stejně, jako u Dukly, nebo u Kyjeva, vynikal statečností a nacházel se vždy na čele vojsk. Literatura dokonce zmiňuje, že se jemu osobně v rámci průzkumu 'podařilo' proniknout několik kilometrů do německého týlu, nebo, že i sovětští velitelé, včetně maršálů G. K. Žukova a I. S. Koněva si jej velice vážili.
Ke konci války Ludvíka Svobodu nahradil ve funkci velitele generál Klapálek, protože Ludvík Svoboda byl jmenován ministrem národní obrany. Ludvík Svoboda si byl na rozdíl od řady prozápadních politiků vědom, že v poválečném uspořádání bude mít SSSR velkou váhu. To zřejmě bylo klíčem jeho postupu v únoru 1948. Ludvík Svoboda navíc odmítal použít armádu na řešení vnitropolitických problémů prostě proto, že tato armáda má tento lid chránit a ne proti němu postupovat. Ludvík Svoboda ač slavný vojevůdce vystupoval za zachování míru. Již v době intervence proti Rusku si uvědomil obrovskou sílu této země a to, že tato země je lepším garantem Československé budoucnosti, než západní demokracie.
V letech 1948–1968 byl členem Národního shromáždění. Jako ministr obrany posuzoval rozsudky smrti nad vojáky odsouzenými ve vykonstruovaných procesech, když zpravidla nevyužíval svého práva navrhnout udělení milosti, což je řadou lidí hodnoceno jako spoluúčast na těchto justičních vraždách. Mimo jiné neshledal důvod navrhnout udělení milosti v případě generála Píky. 1950 odvolán z funkce ministra národní obrany a vrací se do Hroznatína, kde pomáhá budovat JZD. 1952 zatčen, ovšem po protestech sovětských důstojníků propuštěn. Po Chruščovově intervenci 1954 byl v letech 1955–1958 náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Praze, poté byl náčelníkem Vojenského historického ústavu v Praze.
30. března 1968 byl zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 z vlastní iniciativy podnikl cestu do Moskvy, kde si vynutil propuštění zadržených politiků. Dále se soustředil na to, aby se omezil společenský rozvrat a zabránilo vyřizování účtů. V letech 1968 až 1976 byl členem předsednictva ÚV KSČ. Podílel se na odstranění Alexandra Dubčeka z funkce a prosazoval Gustáva Husáka (který byl v padesátých letech odsouzen a uvězněn) do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. V roce 1975 pro nezpůsobilost vykonávat prezidentský úřad na základě k tomu účelu přijatého zákona č. 50/75 Sb. odvolán z funkce prezidenta republiky. Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979 v Praze.
